Lukáš Hauer, nový přednosta plzeňské stomatologické kliniky, se představuje

převzato z: https://www.lks-casopis.cz/clanek/lukas-hauer-novy-prednosta-plzenske-stomatologicke-kliniky-se-predstavuje/

Doc. MUDr. et MUDr. Lukáš Hauer, Ph.D., se narodil, studoval a žije i pracuje v Plzni. Už v mládí uvažoval o tom, že se stane lékařem. Nakonec ho jeho strýc, zubní lékař, inspiroval, aby šel studovat stomatologii. A protože tento obor vnímal v širokém kontextu všeobecné medicíny, doplnil si hned po dokončení studia stomatologie i doktorát ze všeobecné medicíny. Od roku 2021 vykonává funkci přednosty Stomatologické kliniky Lékařské fakulty v Plzni Univerzity Karlovy a FN Plzeň

Jak vypadala v praxi vaše cesta od zubního lékařství ke všeobecnému a pak její završení v oboru maxilofaciální chirurgie?

Díky svému strýci jsem sice šel na stomatologii, ale brzy jsem zjistil, že mě zajímají i ostatní všeobecné předměty. Někdy ve čtvrtém ročníku jsem objevil onen průsečík mezi zubní a všeobecnou medicínou a následně se zamiloval do fascinujícího oboru maxilofaciální chirurgie. Začal jsem tedy uvažovat, že bych si doplnil i vzdělání v oboru všeobecného lékařství.

Tenkrát se stomatologie v Plzni studovala pět a půl let. Po jejím absolvování jsem pokračoval další tři roky na všeobecné medicíně. A samozřejmě abych tu stomatologii nezapomněl, chodil jsem během studia na praxi právě ke zmíněnému strýci, kde jsem se vystudovanému oboru věnoval jako praktický zubní lékař (PZL).

V závěru mého studia všeobecné medicíny bylo vypsáno výběrové řízení na kliniku. Přihlásil jsem se a rok pracoval jako lektor ve fantomové učebně. Následně jsem nastoupil na ambulanci ústní chirurgie, kde jsem působil asi čtyři měsíce. Když se poté uvolnilo místo, přešel jsem na oddělení maxilofaciální chirurgie a zařadil se do specializačního vzdělávání.

Jak se říká – štěstí přeje připraveným.

Hned na začátku to nabralo nejen jasný směr, ale i pěkné tempo. Hlavní úvazek jsem měl u lékařské fakulty a věnoval se tak výuce studentů, která mě bavila a dosud stále baví. Skloubit všechno s prací chirurga, to je ovšem vytížení více než na plný úvazek. Takže, jak už to tak bývá, vědu a publikování jsem dělal ve volném čase. Vzpomínám si, mimochodem, že můj první článek vyšel v LKS někdy v roce 2009.

Od počátku se věnuji především orofaciální onkologii a k tomu řeším patologické stavy čelistních kostí, tedy celou problematiku lékově navozených osteonekróz, osteoradionekróz, osteomyelitid a dalších lézí. Z obou těchto oblastí vycházejí i témata mojí disertační a habilitační práce.

Jak na vašem pracovišti vnímáte posun v maxilofaciální chirurgii za to půl druhé desetiletí, kdy se jí věnujete?

V rámci chirurgie zaznamenáváme veliký pokrok. Lékaři se vyčlenili na jednotlivé subspecializace, vytvářejí se nové specializované týmy, které se věnují například onkologii a rekonstrukční chirurgii, ortognátní chirurgii, někteří lékaři se specializují na endoskopické výkony, lasery apod. Celý obor se výrazně profiluje. V onkologii došlo k velkým posunům. Zdokonalili jsme se v operativě, rozšířili svoje působení v rámci orbitální onkochirurgie a chirurgie baze lební, vznikly plně funkční mezioborové týmy. Máme kooperujícího onkologa, anesteziologa, psychologa, radiology, spolupracují s námi patologové a další odbornosti. Podobně se budoval i tým v rámci ortognátní chirurgie. Pochopitelně se neobejdeme bez výborné spolupráce s ORL, oftalmology a plastickými chirurgy.

Dramaticky nastupuje digitalizace. Virtuálně se plánuje, virtuálně se operuje, a to především v onkologii, rekonstrukční chirurgii, traumatologii a implantologii. K tomu je samozřejmě zapotřebí příslušné technické a materiální zázemí. Výsledkem je zrychlení, zjednodušení i větší přesnost a bezpečnost operačních výkonů, například výrobou řezacích šablon čili cutting guides a také patient-specific implants, tedy implantátů zhotovených pomocí zobrazovacích metod přesně pro konkrétního pacienta. Ty někdy nahrazují čelist, jindy slouží k fixaci tkání, například tzv. volných laloků, když se nahrazuje čelist kostí z fibuly nebo z jiných částí těla daného pacienta. Na to mohou navazovat individuálně zhotovené zubní implantáty. Ty nejsou vrtané do kosti, ale různě ji obepínají, fixují se šroubky a jsou pak základem pro zhotovení protetické práce. Vedle digitalizace se významně prosazují i mikroskopické nebo endoskopické operační techniky, měníme svůj pohled na užívání antibiotik a obecně se snažíme implementovat nové postupy podle současného vědeckého poznání…

Nejdůležitější jsou ovšem lidé, a to nejen lékaři. Máme šest atestovaných chirurgů a tři neatestované. Stále ale disponujeme prostorem pro rozšiřování chirurgického týmu, což vnímám i jako vysoce žádoucí.

Jak se proměnil pacient?

Budeme-li mluvit o onkologických pacientech, pak obecně pozorujeme významný nárůst jejich celkového množství. Dosud převažují pacienti, jejichž choroba vznikla hlavně v důsledku špatného životního stylu. To jsou kuřáci, pijáci alkoholu, lidé z nižších socioekonomických skupin s nezdravou výživou, nechodící k lékaři. Nádory způsobené lidským papilomavirem, tedy v souvislosti s rizikovým chováním v podobě orálního sexu, vídáme v anatomické oblasti dutiny ústní méně často. Bohužel, značná část pacientů s orofaciálními malignitami přichází až v pokročilém stadiu onemocnění s následnými omezenými možnostmi léčby a horší prognózou z hlediska přežití. U lékově navozených osteonekróz čelistí se incidence u onkologických pacientů podle nejnovějších literárních údajů pohybuje pod pět procent, podobně jako u osteoradionekróz. V praxi to ale znamená, že jich řešíme i několik do týdne. Osteoradionekróz a osteonekróz čelistí u pacientů s osteoporózou vídáme na našem pracovišti pouze několik do roka, což je ale v souladu s celkovým počtem nemocných ozářených v oblasti hlavy a krku i publikovanou incidencí u osteologických pacientů. Péče o pacienty s traumaty a záněty orofaciální oblasti je naším denním chlebem. Častěji než dříve zaznamenáváme odontogenní záněty v pokročilejší fázi nebo se závažnými komplikacemi. Pozorujeme i nárůst incidence dříve sporadicky se vyskytujících osteomyelitid, tedy zánětlivého postižení kostí čelistí. Obecně řada našich pacientů často nemá svého PZL nebo se jedná o cizí státní příslušníky.

Vraťme se ještě k aktuálním zkušenostem z antiresorpční léčby.

Musíme si uvědomit, že první případy bisfosfonátové osteonekrózy čelistí registrujeme celosvětově teprve z roku 2003. Dnes, po dvou desetiletích, je zde už nesrovnatelně větší informovanost. Nicméně je potřeba, aby se zubní lékaři průběžně seznamovali s touto stále se vyvíjející problematikou a osvojili si zásady ošetřování rizikových pacientů. K tomu jim jistě pomáhají vzdělávací akce s řadou přednášejících maxilofaciálních chirurgů, napříč všemi pracovišti.

S jakými plány a vizemi nový plzeňský přednosta vstupuje do blízké budoucnosti?

Jako přednosta kliniky a proděkan pro výuku zubního lékařství si plně uvědomuji, že je nutné se věnovat rozvoji celého pracoviště a všech stomatologických oborů, ÚČOCH je jen jedním ze sedmi oddělení kliniky. Naším úkolem je zajištění vysoce specializované léčebně-preventivní péče, pregraduální výuky zubního lékařství i stomatologie v rámci výuky všeobecného lékařství, postgraduálního, především specializačního vzdělávání zakončeného atestacemi z maxilofaciální či orální a maxilofaciální chirurgie, z ortodoncie a klinické stomatologie a v neposlední řadě i vědecko-výzkumná činnost. Ta je úzce spojena s doktorským studijním programem, tedy studenty, kteří chtějí dosáhnout titulu Ph.D. – a to je samozřejmě napojené na vědecké projekty a granty. V rámci kliniky jsme momentálně hlavními řešiteli tří grantů nebo projektů institucionálního výzkumu, na dalších pak participujeme. Jako příklad bych uvedl dlouhodobý výzkum v pedostomatologii pod vedením naší nedávno jmenované profesorky MUDr. Vlasty Merglové, CSc. Jinak plánů a vizí je jistě řada, ale to by bylo na samostatné povídání.

Co by usnadnilo klinikům jejich docela hektický život?

V současnosti se bohužel projevuje úbytek akademických pracovníků, chybí především střední generace. Nedostatek učitelů, lidí, kteří jsou ochotni a schopni se podílet na výuce studentů a předávat své zkušenosti. Myslím, že je to problém prakticky celé naší medicíny, ve stomatologii je to ovšem o to výraznější. Nízký počet docentů a profesorů je pak velký problém do budoucna. Obor, kterému chybí akademická obec, nemůže v současném systému plnohodnotně existovat, ani být respektován ostatními medicínskými obory. Bez těchto pracovníků, garantů, nemohou být klinická pracoviště akreditována a tím pádem plnit náročné, výše uvedené úkoly. To se poté s odstupem projeví i v běžné medicínské praxi.

Je nutné na to upozorňovat. Řada lidí si tento problém neuvědomuje, ale pro náš obor je to zásadní věc. Získání těchto akademických titulů navíc podmiňují stále více se zpřísňující a obtížně dosažitelná kritéria, která jsou pro všechny chirurgické obory včetně stomatologie stejná. Jednou z podmínek je i atestace v oboru, což ve stomatologii může být nemalý problém. Pokud zubní lékař není ortodontista nebo maxilofaciální chirurg, musí, aby mohl být docentem či profesorem, absolvovat atestaci z klinické stomatologie, jedinou atestaci v celé medicíně, kterou lékař nezískává specializovanou způsobilost, tedy povolení pro samostatný výkon povolání.

Dnes v náročné akademické sféře pracují především srdcaři. Kliniky již ale nabízejí velmi dobré možnosti. Jsme moderně technicky vybaveni, zlepšila se infrastruktura, řešíme zajímavé spektrum pacientů, je tu možnost napojení na ostatní obory a snažíme se také vytvářet vhodné podmínky pro vědeckou činnost. To vše umožňuje velmi zajímavou a pestrou práci a je v současnosti i motivací pro mladé nastupující lékaře. S narůstající délkou jejich praxe je ale po určité době obtížné konkurovat finančnímu ohodnocení v privátním sektoru. Někteří kolegové tak z kliniky odcházejí s vidinou provozování vlastní ordinace a v současné situaci je tedy nutné počítat s určitým koloběhem lékařů. S řadou z nich však nadále udržujeme spolupráci nebo mají u nás malý úvazek.

Východiskem se tak jeví lepší platové podmínky, dobrá organizace práce s propojováním jednotlivých schopných a iniciativních lékařů v rámci spolupráce uvnitř pracoviště i mezi klinikami, důraz na jejich další vzdělávání a větší zapojení odborníků z privátního sektoru do výuky.

Jak by vlastně dnes mělo vypadat studium stomatologie?

Já považuji stomatologii za regulérní medicínský obor. Jsem proti snahám dělat z našeho oboru něco jako lepší řemeslo. Dutina ústní není izolovanou oblastí lidského těla. Proto musí být zubní lékař alespoň základně seznámen se širokým kontextem všech dotčených specializací, obzvláště v podmínkách stárnoucí populace a narůstajícího počtu polymorbidních pacientů. Je třeba si uvědomit, že PZL je lékařem první linie, který, mimo jiné, musí umět rozpoznat i závažnost různých patologických stavů a vědět, kdy a kam má pacienta odeslat pro další diagnostiku či léčbu. V tom je zcela nezastupitelný. Výuka pak musí reflektovat současnou úroveň a skutečné potřeby oboru s výrazným zaměřením na praxi a s komplexním přístupem k pacientovi. To je i cíl, o který se budeme dále snažit.